Skauting ve Velkém Poříčí

            Než se ponoříme do příběhu historie skautského hnutí ve Velkém Poříčí je třeba zmínit, že se tyto poříčské skautské družiny a oddíly v ideové rovině v průběhu času velmi lišili. Český skauting byl od počátku odlišný od anglického, neboť kladl větší důraz na pobyt v přírodě, romantismus a na národní cítění, což vyplývalo z postavení českého národa v době vzniku. Naopak menší důraz byl kladen na původní křesťanské základy skautingu. Od poříčských prvorepublikových skautů DTJ, kteří byli skauty sociální demokracie se tak dostaneme až po současné členství poříčských skautů ve Svazu skautů a skautek České republiky. Svaz skautů a skautek České republiky se už opět hlásí k prvotním idejím skautingu Robert Badena-Powella. Spíše než o detailní popis historie se pak pokusíme shrnout skautskou činnost v Poříčí a na krátkých dobových příbězích přiblížit atmosféru skautování v běhu času.  Z příběhů na nás promluví dobrodružství, která chlapci zažívali a která jsou nejdůležitější hnací silou skautského hnutí dodnes.

                        Počátky skautování ve Velkém Poříčí je možné vysledovat v roce 1936, kdy při místní dělnické tělovýchovné jednotě vznikl oddíl skautů. Vůdcem se stal Roman Kejzlar a jeho zástupcem František Volhejn. Hlavní náplní byly schůzky, výlety a tábory. První tábor se uskutečnil od 13. do 18. července 1935 na Ostaši. Osobní vzpomínku na táboření na Slavném u tří smrků o svatodušních svátcích roku 1937 nám zanechal skaut Mirek Jandáček: „Přišel jsem do tábora, opožděně po práci, již za tmy. Vařili jsme si J. Kubíkem čaj na ohýnku v pocínovaném ešusu, který se nám zaletoval, takže jsme šli spát bez večeře a ešus jsme rozpojovali až ráno.“ Skauti pořádají výpravy do Pekla, na Potštejn a především výstupy na Bor. Dalším vůdcem poříčských skautů se stává R. Sigl - Sir. Pod jeho vedením prožijí skauti i časy protektorátu. I v této nebezpečné době skauti pořádají výlety a sportovní klání. Je vydáván časopis Totem. Zdařilou akcí je v roce 1944 týdenní cyklovýlet do západních Čech. I když je členů pouze 15 dávají v roce 1944 do provozu vlastní hřiště a pořádají horolezecké výpravy na Bor a do Teplicko-adršpašských skal.

            Po válce dochází k chvilkovému rozkvětu. Členů je 120. Skautská činnost se naplno rozjíždí. Připravují se tábory, skládají sliby, probíhá rádcovský kurz, opravuje se získaná klubovna v České Metuji a skauti se věnují také oblíbenému horolezectví. O tom, že doba byla tvrdá vypovídá i dobový zápis ze soutěže ve Lhotě pod Libčany: „Při soutěži získal J., naše vlče, živého beránka. Chtěl si ho vzít domů, ale Sir mu to vymluvil a předvedl na beránkovi dvojité hara-kiri až se vlčeti obracely oči ne v sloup, ale v slzách. A tak byla půlka skopového zaslána do hlavního stanu hostitelů.“ Vedoucím se po Sirovi na krátko stává J. Bernard. Po událostech v roce 1948 je skaut DTJ převeden pod Junák. Posléze je i Junák zrušen a vše je převedeno pod ČSM. Oddíl horolezců se stává součástí TJ Velké Poříčí.

            V roce 1968 dochází k uvolnění režimu a tak je ve Velkém Poříčí nakrátko pod vedením Jindřicha Hubky – Šakala obnovena skautská činnost. Již v roce 1968 se koná tábor „Na Soutoku“ v oblasti Kozinku. Činnost skautského oddílu je celoroční - od pravidelných schůzek přes výlety do přírody až k celoroční hře za tajemným zeleným světlem a táborům. Rok 1970 znamená konec nadějí. V roce 1971 Šakal symbolicky předává v Čertově rokli chlapcům-trempům z Osačeroku, kteří se zde scházejí skautskou sekeru. Jindrovi je svazáky vyhrožováno a tak skautování ve Velkém Poříčí na téměř 20 let znovu končí. Během let komunismu jsou skauti perzekuováni a někteří zaplatí i svým životem jako bratr Jiří Šimáně – Šíp, který je nalezen mrtvý v cihelně v Miskolezích.

            V roce 1990 je po předání moci mezi komunisty a havlisty  ve Velkém Poříčí obnoveno skautské hnutí.  Kontinuita skautského hnutí je však komunistickým režimem nenávratně přerušena. A tak nepochopení mezi starými a novými činovníky plodí mnohé rozpory. Po obnovení skautování v  roce 1990 spadají pod skautské středisko Bor skauti z Hronova, Velkého Poříčí a Žďárek. Vůdcem je bratr Houštěk a významnou osobností J. Flousek – Kamzík, autor kroniky hronovského skautingu. V roce 1990 je skautů ve středisku Bor ke dvěma stům, počet členů však rychle klesá. V Hronově oddíly během několika let zanikají a totéž se děje i ve Žďárkách. Pouze ve Velkém Poříčí se podaří pokračovat. Vůdcem nového střediska „Bor - Velké Poříčí“ se stává Jindřich Hubka – Šakal. Jindra dokazuje se svoji skautu oddanou povahou dávat sílu v pokračování i v nelehkých situacích.

            Ve Velkém Poříčí skautují od počátku nového tisíciletí až dodnes většinou tři družiny a počet registrovaných členů kolísá od 25 do 40 skautů. Skauti uskutečňují pravidelné schůzky, výlety a několik táborů na Zlatém Potoce. Na tyto tábory pak navazují tábory na Libné. Tábory mají různé motivy vycházející především z knih Jaroslava Foglara. Mnohokrát tak malé táborníky překvapí Široko s ježkem v kleci a skauti se pak spolu s Vonty vydávají proti běhu času zažít mnohá dobrodružství do let dávno minulých.  O žaludky strávníků se pak na Zlatém potoce výborně stará Pepa Maršík – Medvěd a J. Kobrová. Po Šakalovi se dalším vůdcem poříčských skautů stává Luboš Polický – Buloš a v roce 2012 po přechodu z Junáka do Svazu skautů Pavel Šimek – Bobr, současným vůdcem je pak Jirka Novák – Johny. Po téměř třiceti letech se podařilo vybudovat pro skautování ve Velkém Poříčí obětavou prací také dobrou materiální základnu. Na Zavrchách je zbudována skautská chata Kamzík s vlastní studnou a v Libné u Zdoňova ve starém lomu táborová základna. Shodou okolností je tato základna blízko domu Jandáčkových - potomků prvorepublikového poříčského skauta Mirka Jandáčka. K pravidelným schůzkám je využívána i chata Uran, kde se schází družina stejného jména.

            A ze stavby staré chaty Uran, kterou si děti téměř sami vybudovali, je i zápis v kronice tohoto stejnojmenného oddílu z roku 1999 od Kozy (12 let): „Vždycky se těším na pátek až půjdu na Uran. Na příští pátek 29.1. Pavel domluvil přepad od kamarádů. Minulý pátek jsme všechno připravovali, osekali jsme stromy okolo vchodu do bungru, s Tonym jsme udělali takovej menší val z klacků a prostě všechno jsme přichystali. Nejvíc se mi teď líbí u kamínek, že je uvnitř krásné teplo. Už se těším až nahoře budeme spát a budeme si sami vařit…“ A od noční hlídky u kamínek při přespání z 22.2. se hlásí Hanys (11 let): „…Zrovna mám první noční hlídku a dávám pozor na oheň a na čas. Celý dnešní den jsme dělali na věži a trochu uklízeli. Bohužel je to poslední den kdy tu spíme, zítra balíme a deme domů. Měli jsme dobrého kuchaře, protože nám vařil samá dobrá jídla. Kluci pomalu usínají…Musím zchladit kamínka a tak zatím nazdar, ahoj, ahoj!“  Tolik promlouvá deník jazykem dnes již dospělých skautů. Příběh dobrodružství jménem skaut však pokračuje v mnoha rozličných dobrodružstvích stále dál.

Pavel Šimek